Chci sem napsat příběh, který se mi stal v době, když jsem ještě chodila do školy. Ale dodnes mám tak trochu strach z obyčejné kliky od dveří.
Bylo mi tenkrát jen 10 let, když jsem snídala v kuchyni a narychlo koukala do rozvrhu, co mě dneska čeká ve škole. Za chvilku přišel snídat můj o čtyři roky starší brácha Jarda. Rodiče už odešli a tak jsme byli v našem přízemním domku jen my dva. Zrovna jsme dojídali, když se ozvalo něco jako silné zavrčení. Brácha se jen zašklebil, že jsem s tím trapná a ať toho nechám. Měla jsem plnou pusu jídla, tak jsem jen mávla rukou, ať mi dá pokoj. Myslela jsem si, že někde venku na ulici asi zavrčel pes nebo něco podobného.
Za pár vteřin se ale zavrčení ozvalo podruhý. Jenže to už bylo tak hlasitý zavrčení, že brácha sebou škubnul. Zrovna jsme spolu mluvili o škole, takže pochopil, že já jsem ten zvuk dělat nemohla. Podíval se na mě překvapeně a vyplašeně zároveň a potichu řekl: "Jíťo, slyšelas to taky ?" A dodal, že ten druhý zvuk se ozval jakoby z vedlejšího pokoje, tam kde oba spíme. Ujišťovala jsem bráchu, že hlavní dveře jsou zamčený, ale 100% jistá jsem si teda nebyla. Uvědomili jsme si, že jsme v našem pokoji možná nechali otevřená dvě okna, tak jako někdy necháváme kvůli větrání. Co když tam je zloděj ? Nebo nějaký úchyl ? Jakmile jsem si tohle připustila, začala jsem se strašně bát a stoupla si ke zdi. Už ani nevím proč. Jarda šel potichu k příborníku a vzal tam jeden z velkých nožů. Pamatuji si, že jsem začala natahovat a pořád stála u té zdi.
Stáli jsme v kuchyni a báli se cokoliv udělat. Uběhlo tak několik minut, ale žádné nové zvuky se neozývaly. Brácha řekl, že už musíme do školy a stejně se musíme do našeho pokoje podívat, co se tam stalo. Třeba ten zloděj už odešel, uklidňoval mě, ale já jsem snad stála pořád na stejném místě. Brácha tedy šel k těm dveří, jenže potom se stalo něco, co pro nás bylo asi to nejhorší.
Někdo za dveřma najednou zadupal, zařval a začal zuřivě lomcovat s klikou !! Zařvali jsme v jeden okamžik a brácha utekl od dveří ke mě. Rozeřvala jsem se na celý barák. Teď si uvědomuju, že jsme tam stáli vedle sebe a vyplašeně koukali jeden na druhého snad čtvrt hodiny. Nikdo ani nic k nám nevrthnulo, žádné další zvuky se už neozvaly. Vím, že brácha vzal paličku na maso a nakonec se rozhodl dveře otevřít. Hodně opatrně a hodně pomalu. Prý se podíval úplně po celé místnosti, i pod postele, do skříní, za závěsy. Skutečně nikdo tam nebyl.
Přestala jsem brečet a do místnosti se nakonec taky odvážila. Ještě jednou jsme prohlédli každé místo, i nesmyslně ty nejmenší zákoutí, kam by se sotva vešla myš. Hrozně se nám ulevilo, že tam nikdo není. Na školu v ten den nebylo ani pomyšlení a když jsme to vyprávěli rodičům, nejdříve si mysleli, že si vymýšlíme právě kvůli škole. Ale když viděli naše obličeje, sami si oddechli, že to tak dopadlo. Nikdo nechápal, co se stalo a co to vlastně bylo. Možná nějaké varování, fakticky nevím a nikdy se to už nedozvíme. Když jsme totiž s bráchou prohledávali náš pokojík, zjistili jsme, že obě okna byly celou dobu zavřený.
Bylo mi tenkrát jen 10 let, když jsem snídala v kuchyni a narychlo koukala do rozvrhu, co mě dneska čeká ve škole. Za chvilku přišel snídat můj o čtyři roky starší brácha Jarda. Rodiče už odešli a tak jsme byli v našem přízemním domku jen my dva. Zrovna jsme dojídali, když se ozvalo něco jako silné zavrčení. Brácha se jen zašklebil, že jsem s tím trapná a ať toho nechám. Měla jsem plnou pusu jídla, tak jsem jen mávla rukou, ať mi dá pokoj. Myslela jsem si, že někde venku na ulici asi zavrčel pes nebo něco podobného.
Za pár vteřin se ale zavrčení ozvalo podruhý. Jenže to už bylo tak hlasitý zavrčení, že brácha sebou škubnul. Zrovna jsme spolu mluvili o škole, takže pochopil, že já jsem ten zvuk dělat nemohla. Podíval se na mě překvapeně a vyplašeně zároveň a potichu řekl: "Jíťo, slyšelas to taky ?" A dodal, že ten druhý zvuk se ozval jakoby z vedlejšího pokoje, tam kde oba spíme. Ujišťovala jsem bráchu, že hlavní dveře jsou zamčený, ale 100% jistá jsem si teda nebyla. Uvědomili jsme si, že jsme v našem pokoji možná nechali otevřená dvě okna, tak jako někdy necháváme kvůli větrání. Co když tam je zloděj ? Nebo nějaký úchyl ? Jakmile jsem si tohle připustila, začala jsem se strašně bát a stoupla si ke zdi. Už ani nevím proč. Jarda šel potichu k příborníku a vzal tam jeden z velkých nožů. Pamatuji si, že jsem začala natahovat a pořád stála u té zdi.
Stáli jsme v kuchyni a báli se cokoliv udělat. Uběhlo tak několik minut, ale žádné nové zvuky se neozývaly. Brácha řekl, že už musíme do školy a stejně se musíme do našeho pokoje podívat, co se tam stalo. Třeba ten zloděj už odešel, uklidňoval mě, ale já jsem snad stála pořád na stejném místě. Brácha tedy šel k těm dveří, jenže potom se stalo něco, co pro nás bylo asi to nejhorší.
Někdo za dveřma najednou zadupal, zařval a začal zuřivě lomcovat s klikou !! Zařvali jsme v jeden okamžik a brácha utekl od dveří ke mě. Rozeřvala jsem se na celý barák. Teď si uvědomuju, že jsme tam stáli vedle sebe a vyplašeně koukali jeden na druhého snad čtvrt hodiny. Nikdo ani nic k nám nevrthnulo, žádné další zvuky se už neozvaly. Vím, že brácha vzal paličku na maso a nakonec se rozhodl dveře otevřít. Hodně opatrně a hodně pomalu. Prý se podíval úplně po celé místnosti, i pod postele, do skříní, za závěsy. Skutečně nikdo tam nebyl.
Přestala jsem brečet a do místnosti se nakonec taky odvážila. Ještě jednou jsme prohlédli každé místo, i nesmyslně ty nejmenší zákoutí, kam by se sotva vešla myš. Hrozně se nám ulevilo, že tam nikdo není. Na školu v ten den nebylo ani pomyšlení a když jsme to vyprávěli rodičům, nejdříve si mysleli, že si vymýšlíme právě kvůli škole. Ale když viděli naše obličeje, sami si oddechli, že to tak dopadlo. Nikdo nechápal, co se stalo a co to vlastně bylo. Možná nějaké varování, fakticky nevím a nikdy se to už nedozvíme. Když jsme totiž s bráchou prohledávali náš pokojík, zjistili jsme, že obě okna byly celou dobu zavřený.
TO UŽ JSEM NĚKDE ČETLA ALE MÝSLÍM ŽE TO BYLO TADY
HROZNĚ RÁDA SEM CHODÍM
MONČA
(Monika Přikrylová)