Tahle příhoda se stala před necelými třemi roky, kdy jsem v červnu jela s rodiči autem na 14 denní dovolenou do Norska. V tomhle ročním období slunce zapadá jen na krátkou dobu a tak je i v noci světlo skoro jako ve dne. Jezdili jsme hlavně po norské přírodě a horách, obdivovali její krásu a byli jsme všichni v pohodě. Jenže koncem prvního týdne se nám stal zatím ten nejděsivější zážitek v mým životě.
Byl pátek, něco po 23 hodině a protože venku bylo pořád světlo, nechtělo se nám vůbec spát. Proto jsme pokračovali v cestě s tím, že si najdeme nějakou chatku na ubytování až později. Během dovolené jsme v horách projeli hodně tunely, ale na tunel, který nás teprve čekal, fakticky nikdy nezapomenu.
Vypadalo to, že jsme na silnici úplně sami, když jsme přijeli před ten strašný tunel. Značka před ním hlásila délku 4 km a v rekonstrukci s omezením rychlosti na maximálně 50km/h. Vjeli jsme do tunelu, který nebyl vůbec osvětlený, poměrně úzký a silnice byla v dost dezolátním stavu. Po pár metrech jsme pro pocit bezpečí zamkli všechny dveře a rozsvítili dálkový světla. Asi tak v půlce tunelu na nás začal padat takový divný pocit stísněnosti. Můj táta chtěl tuhle situaci nějak zlehčit a tak začal troubit, nejdřív zlehka a pak i pořádně a přitom v legraci říkal něco ve smyslu "Haló, kdepak jste skřítkové, ukažte se nám !" Silnice se dost zhoršila a tak jsme museli jet už doslova krokem. Za tu dobu jsme nepotkali ani jediný auto.
Jeli jsme tunelem dál, když jsem si uvědomila, že je táta na svojí veselou povahu nějak moc zamlklý a vážný. Pořád se díval do zpětnýho zrcátka a pak najednou říká, že to je fakt divný. Otočila jsem se s mamkou dozadu a uviděla v dálce světlo zvláštní nažloutlé barvy. Vypadalo to jako takové malé, slabě zařící slunce. Táta řekl, že už to sleduje několik minut a jakoby si to světlo drželo od pořád stejnou vzdálenost. A že si je jistý, že za námi v tunelu celou dobu nikdo nejel.
Bylo jasné, že nás někdo sleduje. Minuli jsme značku ukazující 2km do konce tunelu, takže jsme byli přesně v polovině. Uběhlo nekonečných 5 minut, kdy jsme se pořád ohlíželi zadním oknem a to divný nažloutlý světlo nás pořád sledovalo. Bušilo mě hrozně srdce a potila jsem se jako nikdy. Jenomže potom už relativně vystresovaný táta ještě jednou lehce zatroubil, snad v bláhovém domnění, že se toho světla zbavíme. A to totiž neměl vůbec dělat.
"Už se to začalo přibližovat", vykřinul najednou táta a z čela mu tekl pot. Podívala jsem se naposledy dozadu a viděla, jak se žlutá věc ta zvětšuje a už zřetelně osvětluje i obě stěny tunelu. Přestala jsem se otáčet, schovala si hlavu do dlaní a co nejpevněji zavřela oči. Měla jsem si zacpat uši, protože jsem slyšela tátovy a máminy komentáře, že to světlo má žluto oranžovou barvu a že je stále víc silnější. Po chvilce mamka vykřikla, že se "to" už nepřibližuje. Pamatuju si, že jsem se snad každou minutu ptala, kdy už tam budem a jestli už je konec tunelu. Stejně tak si pamatuju každou tátovu konejšivou odpověd: "Neboj se, už tam skoro jsme, už vidím světlo na konci". Všichni jsme si v duchu přáli být už co nejdřív venku.
Táta mezitím zrychlil a bylo mu úplně jedno, že silnice byla šílená a auto poskakovalo z jedné díry do druhé. Doslova jsme se vyřítili z tunelu přímo do krásné přírodní scenérie norského fjordu. Otevřela jsem oči a cítila jsem se hrozně v bezpečí. Táta po pár metrech zastavil a vzrušeně prohlásil: "Tak teď si schválně počkám, jestli z toho tunelu někdo vyjede !". Čekali jsme dobrých 10 minut, ale nikdo se neobjevil. Auto, motorka, kolo ani nic jiného. Z tunelu jsme totiž vyjeli jenom my...
Když si na tenhle zážitek vzpomenu, tak mě vždycky vyskočí husí kůže. Dodnes nechápu, co to vlastně bylo. Mohl to být nějaký skřítek jako strážce toho tunelu, kterýho jsme probudili tím troubením ? Nebo snad náš strážný anděl, který nás doprovázel po celou cestu v tunelu ? Nebo jsme jen naštvali nějaké dělníky, kteří tam pracovali a v tu dobu odpočívali někde v bočních tunelech...
Byl pátek, něco po 23 hodině a protože venku bylo pořád světlo, nechtělo se nám vůbec spát. Proto jsme pokračovali v cestě s tím, že si najdeme nějakou chatku na ubytování až později. Během dovolené jsme v horách projeli hodně tunely, ale na tunel, který nás teprve čekal, fakticky nikdy nezapomenu.
Vypadalo to, že jsme na silnici úplně sami, když jsme přijeli před ten strašný tunel. Značka před ním hlásila délku 4 km a v rekonstrukci s omezením rychlosti na maximálně 50km/h. Vjeli jsme do tunelu, který nebyl vůbec osvětlený, poměrně úzký a silnice byla v dost dezolátním stavu. Po pár metrech jsme pro pocit bezpečí zamkli všechny dveře a rozsvítili dálkový světla. Asi tak v půlce tunelu na nás začal padat takový divný pocit stísněnosti. Můj táta chtěl tuhle situaci nějak zlehčit a tak začal troubit, nejdřív zlehka a pak i pořádně a přitom v legraci říkal něco ve smyslu "Haló, kdepak jste skřítkové, ukažte se nám !" Silnice se dost zhoršila a tak jsme museli jet už doslova krokem. Za tu dobu jsme nepotkali ani jediný auto.
Jeli jsme tunelem dál, když jsem si uvědomila, že je táta na svojí veselou povahu nějak moc zamlklý a vážný. Pořád se díval do zpětnýho zrcátka a pak najednou říká, že to je fakt divný. Otočila jsem se s mamkou dozadu a uviděla v dálce světlo zvláštní nažloutlé barvy. Vypadalo to jako takové malé, slabě zařící slunce. Táta řekl, že už to sleduje několik minut a jakoby si to světlo drželo od pořád stejnou vzdálenost. A že si je jistý, že za námi v tunelu celou dobu nikdo nejel.
Bylo jasné, že nás někdo sleduje. Minuli jsme značku ukazující 2km do konce tunelu, takže jsme byli přesně v polovině. Uběhlo nekonečných 5 minut, kdy jsme se pořád ohlíželi zadním oknem a to divný nažloutlý světlo nás pořád sledovalo. Bušilo mě hrozně srdce a potila jsem se jako nikdy. Jenomže potom už relativně vystresovaný táta ještě jednou lehce zatroubil, snad v bláhovém domnění, že se toho světla zbavíme. A to totiž neměl vůbec dělat.
"Už se to začalo přibližovat", vykřinul najednou táta a z čela mu tekl pot. Podívala jsem se naposledy dozadu a viděla, jak se žlutá věc ta zvětšuje a už zřetelně osvětluje i obě stěny tunelu. Přestala jsem se otáčet, schovala si hlavu do dlaní a co nejpevněji zavřela oči. Měla jsem si zacpat uši, protože jsem slyšela tátovy a máminy komentáře, že to světlo má žluto oranžovou barvu a že je stále víc silnější. Po chvilce mamka vykřikla, že se "to" už nepřibližuje. Pamatuju si, že jsem se snad každou minutu ptala, kdy už tam budem a jestli už je konec tunelu. Stejně tak si pamatuju každou tátovu konejšivou odpověd: "Neboj se, už tam skoro jsme, už vidím světlo na konci". Všichni jsme si v duchu přáli být už co nejdřív venku.
Táta mezitím zrychlil a bylo mu úplně jedno, že silnice byla šílená a auto poskakovalo z jedné díry do druhé. Doslova jsme se vyřítili z tunelu přímo do krásné přírodní scenérie norského fjordu. Otevřela jsem oči a cítila jsem se hrozně v bezpečí. Táta po pár metrech zastavil a vzrušeně prohlásil: "Tak teď si schválně počkám, jestli z toho tunelu někdo vyjede !". Čekali jsme dobrých 10 minut, ale nikdo se neobjevil. Auto, motorka, kolo ani nic jiného. Z tunelu jsme totiž vyjeli jenom my...
Když si na tenhle zážitek vzpomenu, tak mě vždycky vyskočí husí kůže. Dodnes nechápu, co to vlastně bylo. Mohl to být nějaký skřítek jako strážce toho tunelu, kterýho jsme probudili tím troubením ? Nebo snad náš strážný anděl, který nás doprovázel po celou cestu v tunelu ? Nebo jsme jen naštvali nějaké dělníky, kteří tam pracovali a v tu dobu odpočívali někde v bočních tunelech...

jo to je neco